Dřevostavba jen pro chudé?

Velký historický mýtus o tom, že dřevěné stavby jsou stavbami provizorními a levnými, nebyl v Evropě vyvrácen ani v 20. století, kdy dochází ke konfrontaci evropských techniků se stavbou dřevěných domů v Americe.

Prosazení dřevěného domu mělo vždy šanci spíše v prostředí sociálních staveb a staveb pro organizované skupiny, například armádu a pracovní oddíly. Do hlavního proudu stavebnictví se dřevo dostává opět jako materiál doplňkový a celodřevěné stavby opět vznikají jako díla romantická nebo tam, kde mají být spojena s přírodou a proklamovaným životem v přírodě. Typickým příkladem u nás je obrovský rozvoj chataření ve 30. letech.

Vyvrácení dlouhodobých společenských názorů je velmi obtížné, zejména ve venkovském a tradičním prostředí. Protikladem je věrnost dřevěnému domu v oblastech, které se samy profilují jako oblasti tradičních kultur a zakládají na nich svoji existenci. Klasickým příkladem jsou horské země Rakouska nebo alpské oblasti jižního Německa a samozřejmě i Švýcarsko.

V posledních desetiletích se ale dřevěné stavbě dostává šance stát se celkově ekologickou konstrukcí vytvořenou z obnovitelného zdroje. Dřevostavba si tak starý romantický háv převléká do energetického zimníku, který musí přijmout každý, kdo chce chránit zdroje a přírodu.

Dřevěná stavba se tak pomalu přesunuje z pozice stavby laciné a dočasné stavby mezi rozhodnutí, jimiž majitel dává najevo své postoje a pohled na svět. Dřevěná stavba začíná být vnímána jako předmět s kladným potenciálem.

Dřevěná stavba může být protikladem aut zamořujících prostor a ovzduší, bez kterých si však svůj život neumíme představit. Neměla by se však stát pouhou demonstrací postoje stavěnou na odiv sousedům a okolí.